NÁŠ LIDSKÝ PŘÍBĚH

28.11.2023

Proč jsem se nestal psychiatrem? Můj strýc byl psychiatrem. Vždycky říkával: 

"Lidé ke mně chodí pro pomoc, ale ke komu má jít pro pomoc psychiatr?"

Pokaždé mně to strašně překvapilo. Psychiatr je přece někdo, kdo ví věci, o kterých my smrtelníci ani nevíme, že je nevíme. Je to někdo, kdo ví mnohem víc než obyčejný člověk. Můj strýc nakonec, dej mu Pánbůh lehké spočinutí, zemřel na alkoholismus.

Jung ve svých Tavistockých přednáškách věnuje značnou pozornost problému "přenosu", což je v psychoterapii termín pro nevědomé zbožštění či "zotcovění" terapeuta.

I já jsem propadl alkoholismu. V opilosti jsem se ponejprv pokusil předávkovat antidepresivy, podruhé jsem se v lese najedl muchomůrek červených. Oba sebevražedné pokusy jsem tehdy přežil, jak vidno. Psychiatrovi, který mi léky předepsal, jsem se se svými sebevražednými myšlenkami svěřil. Řekl mi: 

"Tohle občas napadne každého, kdo trochu přemýšlí o životě."

Takový přístup jsem v duchu ocenil, opravdu. Ale to všechno se stalo už dávno.

Mezi tím jsem si studoval svou vlastní psychologii. Po svém. Začal jsem ve 14 letech psychologickým slovníkem. Dodnes myslím např. na "fobii z levé strany", o které jsem se v něm dočetl. Během následujícího půlstoletí jsem vyslechl stovky hodin přenášek a psychiatrických a psychologických rozhovorů. Nemohl jsem se tedy nesetkat s Jungem. Měl jsem tenhle silný pocit - tady se konečně někam dostáváme! U Junga jsem se totiž poprvé setkal s tvrzením, že psychiatr je také člověkem.

Nicméně psychologii můžete studovat celý život. Roky jsem si zapisoval své sny, jak radí Carl Gustav Jung. Odhalil jsem své komplexy a svou animu. I to, že osobní nevědomí a v něm vytěsněné obsahy ovlivňují můj život a já tomu pak musím říkat Osud.

Ale nikde jsem se nesetkal s takovým uchopením tohoto "osudu", s přijetím a soucitem jako v tom, co říká dr. Gabor Maté. Jeho filmem Wisdom of Trauma jsem byl skutečně dojat. Konečně mi nikdo neříkal, že se mám změnit, že bych neměl dělat tohle a měl bych dělat tamto. Dr. Maté pohlíží na závislost jako na obranný mechanismus nervového systému před situací, kterou jsme jako malí neuměli zvládnout. 

Tak vzniká trauma. Neboť trauma není, co se stalo, ale jak jsme vnitřně reagovali.

Trauma způsobující závislost máme v rodině. I strýcův syn, můj bratranec, je zaléčeným alkoholikem.

Dnes se mi zdál tenhle sen: přeju si být zase malý. A jako kouzlem se to stane. Ale ouha - jsem NEVIDITELNÝ. Doslova si připadám, jako bych měl na sobě plášť neviditelnosti z Harryho Pottera. Maminka prochází pokojem, já na ni mluvím, ale ona nijak nereaguje. S úžasem ji sleduji, cítím se naprosto bezbranný. I v současném životě často bojuju s pocitem, že mám takříkajíc svázané ruce a že v tomhle světě nemohu ničeho dosáhnout. (O neviditelnosti píšu ještě ještě v článku Předurčení, Cheirón a neviditelnost.)

No, byl to sen. A nemusíte studovat Junga, abyste viděli, co to znamená. Rodiče mají spoustu věcí na zařizování - nakrmit nás, teple obléct, vysvětlit nám svět. K tomu musí chodit do práce, šetřit penězi a někde nabrat energii, které se jim věčně nedostává. Narodili se totiž v dobách, kdy se nad dětstvím nedumalo tolik jako dnes. Rodiče měli k tomu starosti ještě s II. světovou válkou, normalizací, STB, stranickými schůzemi a atmosférou na pracovišti, která to všechno musela ještě notně zahušťovat. A rodiče našich rodičů se zase narodili během I. světové války a třeba zažili ruské zajetí například. 

Nikdo z nich si nezaslouží jedinou výčitku. Dělali to nejlíp, jak mohli.

Jak ukazuje na svých workshopech dr. Maté - šťastné dětství je mýtus. Naši rodiče měli samozřejmě své úžasné stránky. Ale i když jste nebyli sexuálně zneužíváni, přesto jste někdy byli třeba biti. Normální? Chtěli byste být znovu malí a být zahanbeni výpraskem? Já jsem jednou dostal na holou venku před spolužačkami. Bolest byla minimální, ale ta strašlivá hanba... Přál jsem si tehdy dostávat aspoň řádně řemenem, ale dostával jsem jen vařečkou. A díval se přitom holkám stojícím opodál do očí. Tekly mi slzy vzteku, ale byl jsem úplně bezmocný.

Když se mi o 40 let později zdá, že jsem neviditelný, znamená to taky, že být neviditelným se mi do jisté míry stalo i způsobem bytí. Býval jsem stydlín. Jako moc. Měl jsem problém vejít do obchodu, vyjít na ulici a potkávat lidi. 

Trauma nelze zcela vyléčit. Můžu jen zmírňovat jeho vliv na to, jak žiju. Ale díky němu mám soucit s ostatními. Protože všichni jsme byli dětmi se "šťastným dětstvím". Trauma je proto svaté. Je to Cheirónské zranění. A kdo ho v sobě uvidí, stává se zraněným léčitelem. Někým, kdo má hluboké pochopení pro druhé, kdo chápe mocné síly, které řídí náš osud. A ne všechny síly můžeme ovládnout. Tohle je pro mne psychologie.

Ale předtím tady byla ještě mytologie, příběh Oidipúv, příběh Tajemného Etruska - jít proti božským znamením a tím naplnit věštbu. Nebo Bastien a Atrej z Nekonečného příběhu, kteří museli jít sami, beze zbraní. Jen se svým strachem z neznáma, jenž může někdy zplodit tuhle nesmírnou odvahu. Protože nic jiného nezbývá.

A to je náš lidský příběh, zasazený mezi nebe a zemi.
Pořád je v něm ještě láska a bohové.
I vaše předurčení.
Je to váš vlastní příběh.