Zranění, neviditelnost a cesta k moudrosti: Odkrývání tajemství dětství, Cheiróna a síly, která nás provází životem

To nejbolestnější z dětství se o 30 let později ukázalo jako to nejúchvatnější, co mne kdy potkalo. Mohlo mi být deset let, když jsem utekl z pódia uprostřed veřejného koncertu, abych zmizel z očí všech — publika, nemilosrdných reflektorů a mého otce, který seděl s ostatním rodiči v hledišti.

Před stvořením světa

Zhmotnila se mi tehdy noční můra všech hudebníků, herců a kumštýřů. Vykouřilo se mi z hlavy tehdy úplně všechno. Na pódiu byla jen paní, která mne doprovázela na klavír a já. Dvakrát jsem začal hrát a dvakrát skončil na stejném místě. Dál to nešlo. Viděl jsem v publiku svého tátu, kterému pluly oči v kalném světě depresivní fáze jeho bipolární poruchy.

Utekl jsem tehdy na záchod, skrýt se před světem. Styděl jsem se přede všemi i před sebou samým. Zatoužil jsem ztratit se, zemřít, stát se neviditelným.

Příštích třicet let prožiju ve stínu téhle chvíle. Celý svět se mi stane pódiem a publikem zároveň. Nikdy nedospěju a celou první polovinu života budu jen vystrašeně zírat kolem sebe, kdykoli se octnu mezi lidmi. Protože se budu bát, že zase zkazím záběr, že zahraju falešný tón. Budu se bát ticha, které nastane, když svět kolem ustrne v očekávání, co dál — v očekávání dalšího kroku. Těch kroků bude s léty ubývat, stanu se "opatrným mužem" z jedné Springsteenovy písně a abych si mohl dál myslet, že si vážím sám sebe, naučím se všechno si rozumně zdůvodnit.

Nebudu schopen nalézt ani jeden tón z písně své duše. S údivem zjistím, že nejsem ani chytrý, natož zázračný a budu hledat tu píseň v písních jiných lidí, dokud se nezastavím. Dokud Bůh nebo Osud nepřevine tenhle film zase zpět, abych uviděl sám sebe a tátu ve vedru toho odpoledne, přestal setrvávat na místě a zkusil se konečně podívat dál.

O léta později mi tatínek věnoval knihu Kentaur od Johna Updikea. Nejkrásnější a nejniternější knihu, jakou jsem kdy četl. Poprvé jsem se tehdy seznámil s postavou Cheiróna, zraněného učitele. V knize je Cheirónem středoškolský učitel na americkém maloměstě a Updike svůj román psal jako vzpomínku na svého otce. Příběh se zaobírá dvěma dny v životě otce a syna. Cheirón (otec) kulhá, protože byl při vyučování zasažen (Héraklovým) šípem jednoho z žáků.

Přemýšlel jsem, proč mi ji táta vlastně dal. I on byl učitelem. I on měl zranění, léčená, ale nezhojitelná — bipolární poruchu, které se tehdy v 80. letech minulého století říkalo maniodeprese a o které se raději mlčelo. Cheirónské nezhojitelné zranění vstoupilo do mého vědomí.

Ustavičně sužován nezhojitelnou ranou, toužil nesmrtelný kentaur po smrti a prosil, aby byl přijat náhradou za Prométhea. I vyslyšeli bohové jeho modlitbu a odňali od něho bolest i nesmrtelnost. Zemřel co prostý, znavený člověk a Zeus ho zasadil mezi hvězdy jako zářící znamení Střelce.

— John Updike: Kentaur

I já jsem se stal učitelem. Narodil jsem se ve znamení Střelce, Kentaura a na každém kroku jsem si byl vědom své divné dvojakosti. Hlavu jsem měl v oblacích a zbytkem těla se vláčel po nesmyslné tvrdé Zemi. Traumatickou situaci z dětství jsem v sobě během dospívání zcela potlačil, ale sebezničující a sebetrestající tendence a touha "přestat být", se ozývala stále silněji. Do rukou i nohou jsem si s žiletkou a nenávistí  "kreslil" krvavé ornamenty a cítil u toho prazvláštní hřejivou úlevu.

Díky postupující závislosti na alkoholu jsem se později znovu a znovu budil v nemocnici po epileptických záchvatech, které se dostavovaly během střízlivění. Pokaždé s pokousanými ústy, abstinenčními příznaky a výpadkem paměti. 

Nevědomí si tehdy klestilo cestu do mého bytí nemilosrdnými vpády. Ty mne postupně přinutily, začít se vypořádávat s minulostí. To bylo před dvaceti lety.

Zatím jsem četl Castanedu, Junga, Drtikola, Grofa, Buddhu, Tibetskou knihu mrtvých, Čtyři dohody, meditoval. Rval jsem se s Bohem i sám se sebou, než mi začaly ubývat síly.

Labyrintem srdce a rájem světa jsem se nakonec dovláčel k poselství o neviditelnosti projektujících typů v systému Human Design. Vlastní "design" se každému člověku otiskuje do jeho těla tři měsíce před narozením. A projektoři si připadají neviditelní, ostatními neviděni... Myslí si, že jsou divní a tak se snaží přizpůsobit většině.

Má vlastní neviditelnost, kterou jsem si zvolil jako dítě na základě prožitého traumatu, byla předurčena ještě před tím, než jsem se narodil. Zůstal jsem ohromen. Byl jsem chycen za límec a třesen mocnou silou Prozřetelnosti tak dlouho, až jsem si začal vzpomínat.

Procházel jsem dosud životem, jako bych měl oblečený plášť neviditelnosti. Mluvil jsem s lidmi, ale mezi námi byla skleněná zeď. Viděl jsem dovnitř, ale zdálo se mi, že opačným směrem na mne vidět není.

Do místností, kde byli lidé, jsem se vkrádal nenápadně a ještě nenápadněji z nich mizel. Rád jsem se vzdával všeho, co bylo spojeno s vítáním a zejména s loučením. Z kolektivních zábav jsem záhy sublimoval do vlastních neviditelných světů.

Bádal jsem v souhvězdích své zamotané mysli a znovu se setkal s Cheirónem. Tehdy jsem konečně pochopil, co znamená věta: moudrost skrze zranění.

Cheirón je zraněný léčitel, který neléčí svými vědomostmi,
ale hloubkou svého prožitku.

Můj hluboko zasutý komplex méněcennosti držel v kleštích celý můj život, celé mé směřování. Sunul jsem se podél zdí světa, abych byl co nejnenápadnější. Neviditelný. Zranění z dětství, kdy jsem před zraky celého světa selhal, bylo připravené dříve, než jsem se narodil.

Co je to za sílu, která takhle koná?

Napříč dekádami lidského života jsem vysledoval její působení. Získal jsem tak vhled do vzniku utrpení, abych mohl soucítit se všemi lidmi i se sebou samým. Pozoroval jsem sílu gigantických vesmírných pák osudu. Uviděl jsem, že život je víc, než si dovedeme představit a že zrození a smrt je něco úplně jiného než si často myslíme. A kdybychom byli schopni sledovat tuhle sílu v průběhu staletí, tisíciletí nebo celých dějin člověka, co bychom viděli?

Že jsme souhvězdími tomu, kdo se na nás dívá z hlubin vesmíru.

A pak přišlo mé poslední setkání s mýtem moudrého Cheiróna. V knize Nekonečný příběh, kterou si teď čteme s dětmi večer před spaním. Kentaur Caíron vysílá mladého bojovníka, ještě chlapce, Atreje, aby zachránil říši Fantazie těmito slovy:

"Auryn ti dá velkou moc, ale ty ji nesmíš nikdy použít. Neboť ani Dětská císařovna svou moc nikdy nevyužívá. Auryn tě bude chránit a vést, ale ty nesmíš nikdy zasáhnout, i kdybys viděl cokoliv, neboť tvůj vlastní názor od této chvíle už nerozhoduje. Proto se musíš vydat na cestu beze zbraní. Musíš nechat věcem volný průběh. Všechno pro tebe musí být stejné, zlo i dobro, krása i ošklivost, hloupost i moudrost, jako je to stejné pro Dětskou císařovnu. Smíš jen hledat a ptát se, ale nesmíš soudit podle vlastního uvážení. Nikdy na to nezapomeň, Atreji!"

— Michael Ende: Nekonečný příběh

Atrejův kůň Artex se podivuje tomu, že na cestě není povolen ani nůž. V jisté fázi života snad musíme jít světem beze zbraní odsudků, ironie a vlastních egoistických cílů. Uvidíme tak utrpení druhých a jako lidské bytosti nahlédneme obrovskému smyslu bolesti na cestě ke svému tajemství.

Ta kniha Nekonečný příběh je opravdu magická. Den na to jsem totiž potkal cestou do práce ženu, která měla na tričku stříbrným písmem napsáno slovo Auryn. O pár hodin později se mi v práci záhadně ztratil můj vlastní pracovní nůž…

Mika Waltari ve svém slavném, mystikou protkaném románu Tajemný Etrusk pronáší ústy jedné z postav:

"Uč se číst svá znamení."

Zajímá vás váš příběh? Napište mi. Budu se těšit, Honza.