Život za hranicí cizích snů: Hledání pravého Já

Už nejste tím, kdo může znovu žít uvnitř cizího snu.
Protože v tomhle světě existují jen dvě možnosti:
zbláznit se nebo být znovu sám sebou.

Nežít ve snu svých rodičů nebo nadřízených, ve snu světa, planety.

A kdo jsem já, abych to mohl tvrdit?

Skrze dar zření, který mi byl dán před narozením a s podporou šamanské linie svého otce, mé tělo ovládá schopnost hlubokého vhledu do toho, kdo o vhled stojí.

Psát o vidění je pro mne těžší než vidění samo.

Trvalo desítky let, než jsem sám sobě dovolil uvěřit, že vidím. Vidím druhé lidi. Přesněji řečeno mé tělo to umí a není to má zásluha. Mohu vidět vaše schopnosti, dary, váš potenciál, který dřímá nebo probleskuje vaším Bytím; vidím kdo a kde jste. I díky tomu, že já sám vím, kdo jsem.

Klíč k tomu všemu je jednoduchý, ale v tomhle složitém světě je velmi těžké jej použít. Přitom stačí velice málo pro toho, kdo je připraven. Je to pouhé nic a zároveň všechno. Tím klíčem může být tohle:

Věčnost je tu pro tebe v každém okamžiku.

Jak vypadá "vidění"?

Nečtu vaše myšlenky a nevidím vám do hlavy, nebojte. I když trochu vám do hlavy uvidím. Ale trochu jinak, než si myslíte. Poznám vaše pocity a váš základní pocit ze světa. Vidím, jak vám tu je, jaký máte život. Už když jsem byl kluk a pozoroval lidi v tramvaji jsem to viděl.

A vidím to dodnes ve všech obličejích na ulici. A často se stydím vidět ty ztrápené obličeje a raději se nedívám. Když s lidmi mluvím, nikdy se nedívám přímo do očí, považuji to za neslušné.

Ale to není "vidění".

Dřív mě to pohlcovalo tak, že jsem samovolně přebíral silnější charakterové nebo fyzické vlastnosti. Bylo to tak tajemné, být najednou někým jiným. Cítil jsem hranici a rozdíl mezi sebou a tím, kým jsem se najednou stával.

Vídám strach a obavy, které brání projevení pravého Já,
ale i vitální síly a neomezenou energii.

Přebírám a zesiluji ve svém těle kolektivní obavy. Strávil jsem roky v sevření nevysvětlitelného strachu, který mi nedovolil stát se slavným violoncellistou. Nemíval jsem obyčejnou trému, která z člověka spadne brzy potom, co vyjde na podium. Strach naopak ještě zesiloval, až jsem byl téměř paralyzován. To nebyla nejlepší výzbroj pro kariéru sólového hudebníka, uznejte. A protože byla polovina 90. let, nevěděl jsem ještě nic o ničem a ani jsem nevěděl, že to nevím.

Bylo to nicméně dávno předurčené zranění, kterému říkám "cheirónské" a píšu o něm v článku o dětství a neviditelnosti.

Vím, jaký máte život.

Cítívám zchvácenost, únavu a obavy lidí. Zároveň vídám i skrytou radost a vitální sílu, energii a schopnosti, které buď jako svítící body či mohutný nevědomý gejzír nadšení a spontánnosti divoce šumí někde hluboko v lidech a není mu zatím dovoleno plně vyvřít na povrch a změnit tak lidské životy.

Jeho projevení brání dlouhými roky napodmiňované emoce jako důsledky mylných přesvědčení o skutečných i neskutečných událostech – sen planety, světa, váš sen.

Přesto je mi silný spodní proud vašeho skutečného sebe-vědomí snadno viditelný i přes všechno lidské utrpení. Utrpení, které má nejen svůj hluboký důvod, ale dokonce bylo předurčeno. Celé trápení má nedozírný smysl, protože díky němu jste, kým jste.

Nechápal jsem, že nikdo nevidí.

Přežil jsem vlastní sebevraždu, dvakrát. Nenáviděl jsem všechno na světě a nejvíc sám sebe. Své tělo jsem poškozoval ostrými předměty a hektolitry alkoholu za to, že jsem byl jiný než ostatní. 

Většině lidí, jak se mi zdálo, šlo všechno lépe a snadněji. Nebo se alespoň lépe a snadněji vyrovnávali s nezdary. S každodenním životem neměli vůbec problém. Na rozdíl ode mne. Vůbec jsem nechápal, že nikdo nevidí, že život nemá smysl. Měl jsem pocit, že se lopotím, abych se ostatním aspoň zpola vyrovnal, ale vždycky to nakonec bylo k ničemu.

Abych se v tom trochu vyznal, navštívil jsem mezi svým 30. a 40. rokem nějaké semináře a nějaké psychology. Studoval jsem hudbu všech světadílů, život, zvyky a spiritualitu přírodních národů a přečetl nějaké knihy: Jungovy výbory z díla, celého Carlose Castanedu, o kterém jsem psal blog, mystiky Fráňu Drtikola, Miku Waltariho a další.

Víc o tom píšu ještě tady v článku o kosmickém nastavení.

A stovky hodin audio přednášek z psychologie, když jsem pracoval v podřadných nekvalifikovaných zaměstnáních jako uklízeč, skladník nebo lisař autokoberců. Tam, v plechových šatnách a zaplivaných skladech se zažranou špínou, jsem poznal pořádně odvrácenou tvář našeho světa. Tvář plnou strachu a zároveň plnou pohrdání vším kolem. 

Neboť strach je nedůstojný.

Nakonec bylo ze všeho nejtěžší uvěřit sám sobě. To mi přineslo pocit, jaký jsem nikdy nepoznal. Poprvé v životě jsem ucítil, že jsem v pořádku, že nejsem úplně zbytečný. Co víc, poznal jsem, že můj a nejen můj život má smysl a že následování tohoto smyslu mě dělá šťastným a naplněným tak, jak bych si to nikdy nedovedl představit.

Moje žena o mně svým kamarádkám říká, že jsem šaman.

Vidím do lidí. Jen prý se tomu zdráhám uvěřit. Ale já opravdu nejsem šaman – nedělám ceremonie, pravděpodobně nevidím duchy a nedokážu se proměňovat (aspoň o tom nevím). Vidím spirituální podstatu lidských bytostí, jak by řekli Toltéci. Děje se to samo. Jen tomu nesmím stát v cestě.

Pokouším se úplně poprvé popsat, co se děje během "vidění", ale je to pro mne těžké. Jak už jsem řekl, je to mnohem těžší než samo vidění.

Lidé mě zajímají víc, než já zajímám sám sebe.

Většinu času jsem něco jako poustevník. Koncentruji tak a neustále obnovuji energii a svoje vědění. Chodím po lese, sem tam něco vyfotím a při tom naslouchám. Nacházím znovu toho kluka, který je ve mně celou tu dobu a s údivem zkoumám o kolik jsem se mu za ty dlouhé roky vzdálil. A jak jsme si přesto pořád podobní.

No, jsme a nejsme. Ta dlouhá cesta se zdá být nesmyslnou do chvíle, kdy si uvědomím, že směřuji znovu zpátky k němu. K tomu, co on věděl už jako dítě a musel na to zapomenout. Mířím k důvěrně známému Bytí ve Velkém tajemství, které znají všechny děti a kterým je celý tenhle svět.

A probouzíme se v míře, která zde neměla obdobu po celá staletí.