Už nejste tím, kdo může znovu žít uvnitř cizího snu. Protože v tomhle světě existují jen dvě možnosti: zbláznit se nebo být znovu sám sebou. Nežít ve snu svých rodičů nebo nadřízených, ve snu světa, planety.

A kdo jsem já, abych to mohl tvrdit?

Skrze dar zření, který mi byl dán před narozením a s podporou šamanské linie svého otce, mé tělo ovládá schopnost vhledu do toho, kdo o takový vhled stojí. Pokusím se to přiblížit, ale

psát o vidění je pro mě těžší než vidění samo.

Trvalo desítky let, než jsem sám sobě dovolil uvěřit, že vidím. Rozhodující vliv, v podstatě jako úder kladivem byl pro mne Tajemný Etrusk M. Waltariho. Hlavní hrdina také zapomene, kým ve skutečnosti je a spoustu let stráví přehlížením znamení, jež se mu staví do cesty. Nakonec je postaven do ultimátní situace, ve které je mu vyjevena pravda tak velká, že už není možné couvnout před sebou samým.

Vidím druhé lidi. Přesněji řečeno mé tělo to umí a není to má zásluha, narodil jsem se tak. Mohu vidět vaše schopnosti, dary, váš potenciál, který dřímá nebo probleskuje vaším Bytím; vidím kdo a kde jste. I díky tomu, že já sám už teď vím, kdo jsem.

Klíč k tomu všemu je jednoduchý, ale v tomhle složitém světě je velmi těžké jej použít. Přitom stačí velice málo pro toho, kdo je připraven. Je to pouhé nic a zároveň všechno. Tím klíčem může být tohle:

Věčnost je tu pro tebe v každém okamžiku.

To znamená ovládnout umění zastavit svět. Postavte na přítomný okamžik. Já vím, že se mi to řekne a když se mě budete ptát, jak to udělat, tak vám to neřeknu. Prostě to udělejte. Myslete si, že už nemáte žádný čas a využijte tady a teď ke vstupu do věčnosti, která neustále trvá kolem vás a vy to nevíte.

Tady a teď není o čase, je to pocit ze světa. 

Je to zpomalený, úchvatný film, na který budete zírat, věřte mi. 

 Vstupte do jiné reality, kde uvidíte, že ve skutečnosti není třeba nikam jít a něco dělat. Lidi a všechno kolem se bude sice dál pohybovat, ale jako v panoramatické živé scéně. Obraze, který jste měli celou dobu před očima, ale teprve teď jej skutečně vidíte. 

Jak vypadá "vidění"?

Je to spíš šestý z 360 smyslů, které znali staří Egypťané... Nečtu vaše myšlenky a nevidím vám do hlavy, nebojte. I když trochu vám do hlavy vidím. Ale jinak. Poznám vaše pocity a váš základní pocit ze světa. Vidím, jak vám tu je, jaký máte život. Už když jsem byl kluk a pozoroval lidi v tramvaji, viděl jsem to.

A vidím to dodnes ve všech obličejích na ulici. A často se stydím vidět ty ztrápené obličeje a raději se nedívám. Když s lidmi mluvím, nikdy se nedívám přímo do očí. Myslím, že je to neslušné. Velmi.

Dřív mě to pohlcovalo tak, že jsem samovolně přebíral silnější charakterové nebo dokonce fyzické vlastnosti. Bylo to tak tajemné, být najednou někým jiným. Cítil jsem hranici a rozdíl mezi sebou a tím, kým jsem se najednou stával.

Dnes, díky Human Designu vím, že jsou to projevy mých 'nedefinovaných center' a už vím, že nejsou mé.

Vídám strach a obavy, které brání projevení pravého Já,
ale i vitální síly a neomezenou energii.

Přebírám a zesiluji ve svém těle kolektivní obavy (nedefinovaná centra v těle). Strávil jsem roky v sevření nevysvětlitelného strachu, který mi nedovolil stát se slavným violoncellistou. Nemíval jsem obyčejnou trému, která z člověka spadne brzy potom, co vyjde na podium. Strach naopak ještě zesiloval, byl jsem téměř paralyzován. To nebyla nejlepší výzbroj pro kariéru sólového hudebníka, uznejte. A protože byla polovina 90. let, nevěděl jsem ještě nic o ničem a ani jsem nevěděl, že to nevím.

Bylo to nicméně dávno předurčené zranění, kterému říkám "cheirónské" a píšu o něm v článku o dětství a neviditelnosti.

Vím, jaký máte život.

Cítívám zchvácenost, únavu a obavy lidí. Zároveň vídám i skrytou radost a vitální sílu, energii a schopnosti, které buď jako svítící body či mohutný nevědomý gejzír nadšení a spontánnosti divoce šumí někde hluboko v lidech a není mu zatím dovoleno plně vyvřít na povrch a změnit tak lidské životy.

Jeho projevení brání dlouhými roky napodmiňované emoce jako důsledky mylných přesvědčení o skutečných i neskutečných událostech – sen planety, světa, váš sen.

Přesto je mi silný spodní proud vašeho skutečného sebe-vědomí snadno viditelný i přes všechno lidské utrpení. Utrpení, které má nejen svůj hluboký důvod, ale dokonce bylo předurčeno. Celé trápení má nedozírný smysl, protože také díky němu jste, kým jste.

Nechápal jsem, že nikdo nevidí.

Přežil jsem vlastní sebevraždu, dvakrát. Nenáviděl jsem všechno na světě a nejvíc sám sebe. Své tělo jsem poškozoval ostrými předměty a hektolitry alkoholu za to, že jsem byl jiný než ostatní. 

Většině lidí, jak se mi zdálo, šlo všechno lépe a snadněji. Nebo se alespoň lépe a snadněji vyrovnávali s nezdary. S každodenním životem neměli vůbec problém. Na rozdíl ode mne. Vůbec jsem nechápal, že nikdo nevidí, že život nemá smysl. Měl jsem pocit, že se lopotím, abych se ostatním aspoň zpola vyrovnal, ale vždycky to nakonec bylo k ničemu.

Abych se v tom trochu vyznal, navštívil jsem mezi svým 30. a 40. rokem spoustu seminářů a dva psychology. Studoval jsem hudbu všech světadílů, život, zvyky a spiritualitu přírodních národů a přečetl nějaké knihy: Jungovy výbory z díla, celého Carlose Castanedu, o kterém jsem psal blog, mystiky Fráňu Drtikola, Miku Waltariho a další.

Víc o tom píšu ještě tady v článku o kosmickém nastavení.

A stovky hodin audio přednášek z psychologie, když jsem pracoval v podřadných nekvalifikovaných zaměstnáních jako uklízeč, skladník nebo lisař autokoberců. Tam, v plechových šatnách a zaplivaných skladech se zažranou špínou, jsem poznal pořádně odvrácenou tvář našeho světa. Tvář plnou strachu a zároveň plnou pohrdání vším kolem. Neboť

strach je nedůstojný.

Nakonec bylo ze všeho nejtěžší uvěřit sám sobě. To mi přineslo pocit, jaký jsem nikdy nepoznal. Poprvé v životě jsem ucítil, že jsem v pořádku, že nejsem úplně zbytečný. Co víc, poznal jsem, že můj a nejen můj život má smysl a že následování tohoto smyslu mě dělá šťastným a naplněným tak, jak bych si to nikdy nedovedl představit.

Moje žena o mně svým kamarádkám říká, že jsem šaman.

Vidím do lidí. Jen jsem se tomu zdráhal uvěřit. Ale já opravdu nejsem šaman – nedělám ceremonie, pravděpodobně nevidím duchy a nedokážu se proměňovat (aspoň o tom nevím). Vidím spirituální podstatu lidských bytostí, jak by řekli Toltéci. Děje se to samo. Jen tomu nesmím stát v cestě.

Pokouším se tady úplně poprvé popsat, co se děje během "vidění", ale je to pro mne těžké. Jak už jsem řekl, je to mnohem těžší než samo vidění.

Lidé mě zajímají víc, než já zajímám sám sebe.

Nemůžu si pomoct. Většinu času jsem ale něco jako poustevník. Musím koncentrovat a neustále obnovovat energii, abych mohl 'vidět'. Chodím proto po lese, něco vyfotím a čekám, co mě napadne. Mám to, čemu se v Human designu říká 'definovaná hlava'. 

A nacházím znovu toho kluka, který ve mně byl celou tu dobu a s údivem zkoumám o kolik jsem se mu za ty dlouhé roky vzdálil. A jak jsme si přesto pořád podobní.

No, jsme a nejsme. Ta dlouhá cesta se zdála být nesmyslnou do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že směřuji znovu zpátky k němu. K tomu, co on věděl už jako dítě a musel na to zapomenout. Mířím k důvěrně známému Bytí ve Velkém tajemství, které znají všechny děti a kterým je celý tenhle svět.