Zrcadla a Sfingy: Cesta skrze neznámé a nevyřešené

Přes nekonečné písky, skrze které nevedou žádné cesty, se pohybujeme dál a dál. Co jiného nám zbývá? Jsme v nebezpečí před silami, které jsou větší než my sami.

Tyto síly objevujeme prostřednictvím příběhů našich předků o neporazitelných bytostech.

Jako mladí se jim smějeme, a teprve když zjistíme, že jediná cesta vede kolem nich a skrz ně, stáváme se vážnými a stojíme sami a sami před branami věčného bytí.

Zrcadla, Sfingy nebo Bůh 

jsou síly větší než my, a když zestárneme a odhodíme pýchu a posměch;

když se vidíme jako kentaur Cheirón kdysi, kulhající s nevyléčitelnou ranou, padneme na kolena a prosíme bohy, předky nebo totemová zvířata o pomoc.

Všichni přijdou a zjeví se nám ve snech, stromech nebo mracích. V básních, vizích a starých slovech zaznívají jejich poselství zpoza bílých starobylých sloupů prastarých zřícených chrámů.

Etruskové, Řekové v bílých rouchách a zlatých ozdobách ovíjejících se kolem jejich bronzových paží září v našich vizích jako jejich vlastní bohové, kteří nám nepřikazují — — —

Jen dávají laskavé pokyny. Nám, kteří žijeme v poušti plné jídla a zábavy, kde poskládáme svůj prostor svatými kořeními a našimi neuzdravenými ranami.

Abychom na samém konci naší cesty mohli být pozvednuti do nebe mezi hvězdy jako věčná zářící souhvězdí.