Tati

Hranice mezi šílenstvím a zázrakem. Mystická báseň o zjevení a svatém kosmu. Pocta tátovi, Allenu Ginsbergovi i Cheirónovi, zpěv o návratu k svatosti bytí. 

Tati,

jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.
Červené kameny Samarkandu,
horký bílý písek v tvých platónských sandálech,
fontány, gejzíry, zima na Islandu,

tvůj vlastní svět pražského sídliště Skalka,
louky, prach a žlutá stavení Besednic.
Modrý večer v mihotavých Skalinách.
Boží hlas byl tvým nezhojitelným zraněním.
Vanul ti nad Vltavou, nebylo, čeho se bát,
v setmění zněl ti vousatou hlavou.

Na úpatí hor s nebeskými stromy
ti do zad ostnem tvého štířího ohonu
pronikl jed.
A zase dál. Sídliště, továrny, školy
a socialistické kempy - mezi blahobytně
bloudícími Holanďany v obřích karavanech.

Pohledem z mahagonu starostlivě vzhlížíš vzhůru
posedlý neviditelným. Prostokladem zření
stoupals po horských schodech
pro svůj vlastní tón - až k Prométheovi
pro svou hruď. Získals svůj
"vytrvalecký hrudník".

Nezjevenost v otázkách po smyslu "navždy",
v poznámkách na okrajích Knihy Proměn,
nehmatné, měděnkou skví se tvé Bytí.
Žíhané azury svetrů a prázdnin,
atomové mlčení umakartových jader, s dýmkou,
s kočárem na liduprázdných sídlištích.

Roky a roky v pohybu, nejisté sny
o vykoupení, nirváně. Dvě malé děti
a láska, láska nejkrásnější ženy.
Tuhle lásku jsi přenechal nám pro potěšení,
životu mláďat ve snění, snídaním,
když už jsi byl někde pryč, v práci.

Zrytými, hrkavými a třesoucími se výtahy,
tramvajemi, mizícími v tmě, jak dlouho ještě
kolik zbývá, kolik let.
Kým jsi to býval, než ses narodil,
než jsi začal hrát, než jsi přestal hrát
a přestal vyučovat. Kým jsi byl, než přestals.

A byl to Bůh! BŮH! Svatý Bůh, kdo rozžehl
v tvé hlavě spirály smaragdových světýlek
jako vánočních lucerniček.
Jasně jsi rozumněl
k řece, k řece! Teď já hledám,
co zbylo po těch slovech.

Sedávám, dřepím u řeky donekonečna,
i ke mně mluví a teď
mi to konečně všechno došlo.
Myriády skutečností,
s kterými jsem si léta
lámal naše vousaté hlavy!

Kosmos je svatý! Allene! Vše je svaté!
Nesmrtelnost, jak ji teď chápu.
Svaté verše v šuplíku Saturnových měsíců!
Jsme čistí! Vždy jsme byli nejčistší,
nejsvatější, nejskvělejší, posvátní
v nebeském plahočení.

Asklépios, Manitou, Ježíš
i ten žárlivý židovský Bůh!
Jsme měkcí
galaktičtí seřizovači, pozorovatelé a vědci,
tvůrci všehomíra, antiperel, polštářů,
bipolárních poruch, strachu, nákupáků,

jsme svatí rytíři, fisher kings
se síťovými taškami komunismu,
nepatrní, obrovští harmonizátoři titánské dharmy.
Nemoc je ztráta paměti, cizost, blízkost,
všechno je to samé,
herní konzole s joystickem - pákou ra-dos-ti

z pásu Orionu, tvá stříbrná moje hlava z atomů
hvězdného prachu,
sestup k hlemýžďům na Zem,
s výškou svých očí, z výšky jízdních řádů,
lež s nimi chvíli.
Prýštivý lesk a spousty, miliardy atomů,

baobaby, tarantule a robotické krouhače,
mléko, rtuť, vítr,
skromné hlavičky jitrocele
líbají jitro
kývavou modlitbou podél cyklostezky
z Karlovic do Karolinky:

Svatý Dech všech světů,
paprsek mého srdce,
až ruce mi vytryskly od sebe
ve vizi horoucího světla planet; nebe
a fialových čar světa po věky
Já jsem.

— Největšímu z kentaurů

The boundary between madness and miracle. A mystical poem of revelation and the holy cosmos. A tribute to my father, to Allen Ginsberg, and to Chiron — a song of return to the sacredness of being.

Dad,

you walk the roads of winter worlds,
so close to everything, so close,
with silence you seal the mouths of gods.
You burned your tones of ebony,
the stringed cages of ivory towers,
of thousands of pianos, shining grands.

From sunken cathedrals rises
your prophetic finger, and you aim
your silver beard toward constellations.
Red stones of Samarkand,
hot white sand in your Platonic sandals,
fountains, geysers, winter in Iceland,

your own world of Prague's housing estate, Skalka,
meadows, dust, and yellow houses of Besednice.
Blue evening in the flickering Rocks.
God's voice was your unhealable wound.
It breathed above the Vltava — nothing to fear,
at dusk it sounded through your bearded head.

At the foot of mountains with heavenly trees
into your back, with the sting of your scorpion tail,
the poison entered.
And on you went — estates, factories, schools,
and socialist camps — among the blissfully
flyinging Dutchmen in giant caravans.

With mahogany eyes you gaze upward,
haunted by the invisible. Through the prism of vision
you climbed the mountain stairs
for your own tone — up to Prometheus
for your chest. You earned your
"endurer's breast."

Unrevealed in questions of "forever,"
in notes along the margins of the Book of Changes,
intangible, your Being gleams like verdigris.
Striped azures of sweaters and holidays,
atomic silence of laminate cores, with a pipe,
with a carriage through deserted suburbs.

Years and years in motion, uncertain dreams
of redemption, of nirvana. Two small children
and love — the love of the most beautiful woman.
That love you left to us for our delight,
for the life of young ones in dreaming, for breakfasts,
when you were already gone, at work.

By rutted, rattling, trembling elevators,
by trams vanishing into the dark — how long yet,
how much remains, how many years.
Who were you before you were born,
before you began to play, before you stopped playing,
and stopped teaching. Who were you before you stopped.

And it was God! GOD! Holy God, who kindled
in your head spirals of emerald lights
like Christmas lanterns.
You clearly understood
the river, the river! Now I search
for what remained after those words.

I sit, I squat by the river endlessly,
she too speaks to me, and now
I finally understand it all.
Myriads of realities
with which for years
we broke our bearded heads!

The cosmos is holy! Allen! All is holy!
Immortality — as I now comprehend it.
Holy verses in the drawer of Saturn's moons!
We are pure! We have always been the purest,
the holiest, the most resplendent, sacred
in celestial toil.

Asclepius, Manitou, Jesus,
and that jealous Jewish God!
We are soft
galactic adjusters, observers and scientists,
creators of the universe, of anti-pearls, pillows,
bipolar disorders, fear, shopping malls,

we are holy knights, fisher kings
with mesh bags of communism,
tiny, immense harmonizers of titanic dharma.
Illness is loss of memory, strangeness, nearness,
it's all the same,
a game console with a joystick — the lever of joy

from Orion's belt, your silver, my head of atoms
of stardust,
the descent to snails upon the Earth,
with the height of your eyes, from the height of timetables,
lie with them for a while.
Bursting shine and masses, billions of atoms,

baobabs, tarantulas and robotic slicers,
milk, mercury, wind,
humble heads of plantain
kiss the morning
with a nodding prayer along the cycle path
from Karlovice to Karolinka:

Holy Breath of all worlds,
ray of my heart,
until my hands burst apart
in a vision of burning planetary light; heaven
and violet lines of the world for ages —
I Am.

— To the Greatest of Centaurs