Opus Magnum: Přitakání bytí

Pozoroval jsem ty myšlenky jako stádo divokých koní, jak se ženou kolem bez konce. Sedl jsem si na obrovský kámen u cesty a díval se na ně.

A pak jsem se díval sám na sebe, jak pozoruju ty koně. Ozval se starý jazyk. Jediné slovo - tak prastaré - znělo: dál-ka.

Mezi naším domovem a domovem mých rodičů leží starý rožnovský hřbitov. Je to nádherné místo.

O kus dál je supermarket a jediný tady svého druhu, kterým musíte celý projít, abyste se dostali k pokladnám. Je to mučící podkova, marketingová vymoženost. Není divu, že v ní pociťuju panickou ataku.

Proč to říkám - při posledním nákupu pro rodiče jsem supermarketem prošel jen díky spásné myšlence, že dnes to celé definitivně ukončím. To neustálé střídání bouřlivých výšin a beznadějných propadů - k čemu to vlastně? Po většinu života nám naše vlastní bytí nepatří.

Zaměstnavatelé, vlády a obchodníci si nit našeho života omotávají spokojeně kolem svých lepivých prstů. A najednou jste staří a ptáte se sami sebe: Co jsem to provedl se svým životem?

Vyložil jsem tedy nákup u našich a vydal se domů kolem hřbitova. Něco mi ale řeklo: Teď běž přes hřbitov. Chvíli jsem váhal zda jít vpravo či vlevo, šel jsem vlevo.

Jsem mezi náhrobky a na dalším rozcestí znovu váhám, jdu vpravo. A tu po pár krocích ustrnu. Spatřím náhrobek a na něm stojí: RODINA JUNGOVA!

Přiznávám, že jsem den před tím hledal v jeho Vzpomínkách, snech a myšlenkách něco pro povzbuzení. Moc se mi to nedařilo. Teď ale jasně cítím, že mám knihu otevřít znova. Ohromeně jsem hleděl na hrob.

Doma jsem knihu otevřel znova a v kapitole s názvem Vize jsem objevil tento Jungův záznam z doby, kdy se zotavoval po zlomenině nohy a infarktu, kdy ve stavech bezvědomí prožíval deliria a vize - obrazy prý tak strašné, že usoudil, že je blízko smrti:

"Zdálo se mi totiž, že jakoby za horizontem kosmu byl uměle vybudován trojrozměrný svět, v němž každý člověk seděl sám pro sebe v bedničce zavěšený na nitích. A nyní bych si musel namlouvat, že to má nějakou cenu! Život a celý svět mi připadaly jako vězení a nesmírně jsem se zlobil, že ho najdu zase v pořádku." (Myšleno 've starém uspořádání'. - pozn.)

O šest let později pak po vystavění bollingenské věže vytesá do kamene tato slova:

"Čas je dítě - hrající si jako dítě - mlýnek si hrající - království dítěte."

Při čtení jsem pocítil blažené uvolnění v břiše a připadalo mi, že můj velký úkol, můj Opus Magnum stát se tím, kým jsem sám, je náhle možný.

Začal se znovu ozývat starý jazyk a vzpomněl jsem si na svůj sen, ve kterém mne včela, jeden z dávných symbolů duše, celého poprášila zlatým pylem, který tak těžce schraňovala po celý den.

Individuace je náročná věc. A když u toho ještě máte chodit do práce, je to přímo titánský závazek. Věčnost a přítomnost nejsou časovými údaji. Je to pocit, když se mysl konečně zastaví. 

Jako byste procitli. 

Tehdy se může objevit něco nesmírně léčivého: možnost připustit vlastní existenci v její hlubší kontinuitě, jako by duše přesahovala jen jeden životní příběh. 

Tehdy nejspíš a jenom tehdy může dojít k přitakání vlastnímu bytí. Už nic nechybí a navzdory tak protikladnému a nepochopitelnému místu jakým je tenhle svět, jste konečně celiství. 

A čas se zastaví. Úplně. 

Vznikne tak nový prostor naplněný až po okraj. A vy jen zíráte a zíráte a celé tohle místo se stane dětskou hrou i nevyčerpatelným studijním materiálem.

A člověk poprvé cítí, že mu patří všechen čas.