Opus Magnum: Přitakání bytí

Pozoroval jsem ty myšlenky jako stádo divokých koní, jak se ženou kolem bez konce. Sedl jsem si na obrovský kámen u cesty a díval se na ně.

A pak jsem se díval sám na sebe, jak pozoruju ty koně. Ozval se starý jazyk. Jediné slovo - tak prastaré - znělo: dál-ka.

Mezi naším domovem a domovem mých rodičů leží starý rožnovský hřbitov. Je to nádherné místo.

O kus dál je supermarket a jediný tady svého druhu, kterým musíte celý projít, abyste se dostali k pokladnám. Je to mučící podkova, marketingová vymoženost. Není divu, že v ní pociťuju panickou ataku.

Proč to říkám - při posledním nákupu pro rodiče jsem supermarketem prošel jen díky spásné myšlence, že dnes to celé definitivně ukončím. To neustálé střídání bouřlivých výšin a beznadějných propadů - k čemu to vlastně? Po většinu života nám naše vlastní bytí nepatří.

Zaměstnavatelé, vlády a obchodníci si nit našeho života omotávají spokojeně kolem svých lepivých prstů. A najednou jste staří a ptáte se sami sebe: Co jsem to provedl se svým životem?

Vyložil jsem tedy nákup u našich a vydal se domů kolem hřbitova. Něco mi ale řeklo: Teď běž přes hřbitov. Chvíli jsem váhal zda jít vpravo či vlevo, šel jsem vlevo.

Jsem mezi náhrobky a na dalším rozcestí znovu váhám, jdu vpravo. A tu po pár krocích ustrnu. Spatřím náhrobek a na něm stojí: RODINA JUNGOVA!

Přiznávám, že jsem den před tím hledal v jeho Vzpomínkách, snech a myšlenkách něco pro povzbuzení. Moc se mi to nedařilo. Teď ale jasně cítím, že mám knihu otevřít znova. Ohromeně jsem hleděl na hrob.

Doma jsem knihu otevřel znova a v kapitole s názvem Vize jsem objevil tento Jungův záznam z doby, kdy se zotavoval po zlomenině nohy a infarktu, kdy ve stavech bezvědomí prožíval deliria a vize - obrazy prý tak strašné, že usoudil, že je blízko smrti:

"Zdálo se mi totiž, že jakoby za horizontem kosmu byl uměle vybudován trojrozměrný svět, v němž každý člověk seděl sám pro sebe v bedničce zavěšený na nitích. A nyní bych si musel namlouvat, že to má nějakou cenu! Život a celý svět mi připadaly jako vězení a nesmírně jsem se zlobil, že ho najdu zase v pořádku."

O šest let později pak po vystavění bollingenské věže vytesá do kamene tato slova:

"Čas je dítě - hrající si jako dítě - mlýnek si hrající - království dítěte."

Při čtení jsem pocítil blažené uvolnění v břiše a připadalo mi, že můj velký úkol, můj Opus Magnum stát se tím, kým jsem sám, je náhle možný.

Začal se ozývat znovu starý jazyk a vzpomněl jsem si na svůj sen, ve kterém mne včela, jeden z dávných symbolů duše, celého poprášila zlatým pylem, který do úmoru sbírala po celý den.

Individuace je náročná věc. A když u toho ještě máte chodit do práce, je to přímo titánský závazek. Věčnost ale, stejně jako ta strašlivá a všude omílaná přítomnost nejsou časovými údaji. Je to pocit, kdy se mysl konečně zastaví, byť jen na chvíli. Dokonce je možné (a léčivé) si připustit svou existenci, která trvá po staletí...

Tehdy a jenom tehdy může dojít k přitakání vlastnímu bytí. Už nic nechybí a navzdory tak protikladnému a nepochopitelnému místu jakým je tenhle svět, jste konečně celiství. 

Potom vzniká i prostor na chození do práce, dokonce i na lidi v ní a vy už jen zíráte a zíráte a celé tohle místo je pro vás dětskou hrou nebo nevyčerpatelným studijním materiálem. Pokud vás zajímá lidská duše a vědomí člověka. 

Tak jako mně.