JAK DLOUHO JEŠTĚ DĚLAT, CO NECHCEME?

Profesní sny o trémě před koncertem nebo zkouškou se mi zdály ještě dlouho po tom, co jsem opustil školu:

Jsem v zákulisí koncertního sálu navlečený v showdressu (v kvádru prostě, jehož sako je moc těsné zato kalhoty naopak brutálně široké), báječný nápad, navléct se na pódium do toho, co je vám odmalička bytostně proti srsti. Nestačí, že se strachy klepete, jestli zvládnete podat výkon, ještě si tu chvíli opepříte touhle groteskní garderobou.

Takže: ve snu jsem vždy v zákulisí těsně před vstupem na pódium, když si najednou uvědomuju, že už jsem léta nebyl na hodině! Vlastně jsem ani necvičil a - bože můj! - mám vůbec dodělanou maturitu? A jak omluvím tolik let neomluvených hodin? Jak zvládnu další roky školy? Co si počnu na pódiu, když už nezahraju ani hoří?!

Ještě 20 let po absolventském koncertu jsem ty sny měl. A jednou provždy jsem se jich zbavil takhle:

Když jsem se jednou zase octnul v zákulisí před výkonem a slyšel z hlediště takový ten tichý hororový akademický šum z publika, řekl jsem si (V TOM SNU):

"Už nebudeš dělat, co dělat nechceš. Ty tam, kamaráde prostě už nepudeš. Co se asi tak nejhoršího může stát? Dostaneš pětku? Důtku, neomluvenou hodinu? S tím si poradíš."

Jaký to byl pocit! Ta úleva v tom snu. Spadla ze mně strašná tíha proti které byl nějaký hloupý kázeňský postih pro srandu. Byl jsem VOLNÝ. Vyšel jsem z té šatny, sešel po schodech dolů a octl se venku na ulici. To všechno v tom snu. Slunce svítilo a já měl pocit, že se mi až doteď jen něco hloupého zdálo...

Když jsem se ráno probudil, cítil jsem tu úlevu stále. Něco velkého se v mém životě změnilo. Jako by pukla skála kolem mne, jakoby spadly okovy, jako bych se znovu narodil.

Vidím to kolem sebe pořád. Lidí, kteří dělají, co dělat nechtějí. "Ale ono se přece vždycky něco musí," řeknete třeba. Chápu to. Ale muset by se nemělo. Člověku je pak zle. Začne se hrbit a to pak bolí záda. Nebo už je celý zlomený a taková chronická bezmoc se pak šíří tímhle slzavým údolím, které vůbec slzavým nebylo, když jsme byli dětmi.

Tak jak se to stalo? Nejspíš tak, že jsme jako malí museli začít dělat, co jsme dělat nechtěli.

Ten sen se od té doby už nikdy neopakoval. 

Míváte také podobný sen? Nechcete se podělit?