Vnitřní dítě a to, co cítíme, určuje náš svět
Celý život mi svět říkal, že na tom, co si přeji, vůbec nezáleží. Zajímal jsem se o grafiku a fotografii, ale musel jsem studovat hudbu. Jako introvert a projektor v Human Designu vnímám kolektivní starosti lidí. Od dětství jsem byl nucen vystupovat na pódiu, a svůj absolventský koncert na Pražské konzervatoři jsem dokončil paralyzován a s největším vypětím všech svých sil.
Dlouho poté jsem měl pocit, že na světě není místo, kam bych patřil. Bál jsem se setkání s lidmi na ulici. Děsila mě neformální konverzace. Na moudrou radu své ženy jsem se vrátil v čase a promluvil si s chlapcem, který si hrál na podlaze v mém dětském pokoji.
Nejdřív se mnou nechtěl mít nic společného, a ani já jsem nedokázal mluvit způsobem, kterému by rozuměl. Ale když jsem mu řekl, že jeho utrpení jednoho dne skončí, vrhl se mi do náruče a já mu musel slíbit, že ho přijdu znovu navštívit.
Přesto jsem rád, že mám hluboký vztah k hudbě. Poté jsem studoval hudbu a zvyky přírodních národů, protože jsem zjistil, že naše západní hudba ztratila svou duchovní dimenzi. A díky tomu mi pak bylo pomoženo odhalit mé vlastní trauma, které bylo pohřbené na samém začátku.
Pokud vám v dětství často říkali, co máte nebo nemáte dělat a jste-li k tomu ještě dostatečně introvertní, odpor, který se tím ve vás zvedne, pak obrátíte z "ohleduplnosti" proti sobě. Tím vznikne sebetrestající tendence, která v dospělosti může přerůst ve sklon k závislostem.
Jestliže pocítíte, kde se ve vašem těle projevuje sebenenávist, zkuste s tím pocitem zůstat a zkuste mu po chvíli odebrat onen emoční náboj. Objevíte mocnou tvořivou sílu, pro kterou neexistují překážky.
Je to tak jednoduché. A tak těžké. Jsme emocionální bytosti a co cítíme, určuje náš svět.