Dvojí odraz věčnosti: Cesta skrze osud a opuštění

03.02.2024

Jak bylo předpovězeno, na sklonku života dojdu "seberealizace". A se mnou všichni, kdo mě znají. Bohové jsou nám tedy víc než nakloněni.

Zdá se mi, že největší poznání netkví v tom, že jsme neustále obklopeni věčností, přítomným okamžikem, ale že tkví v dvojnosti. 

Celý život cítím, že Bůh je velmi, velmi blízko. A zároveň si celý život připadám Bohy opuštěn, ponechán osudu. Celý život jsem šel jako tajemný Etrusk proti všem svým znamením. Když znamení ukazovala na jih, šel jsem na sever. Světem bez Bohů. Přesto jsem došel, kam bylo předurčeno.

To potvrzuje dvě věci:

1) země je kulatá
2) vše má dvojí aspekt

Cesta nemůže být přímá. A přesto přímá je. Někdo dojde k cíli uvolněný, spokojený a šťastný. Někdo cestou přijde o zuby, o vlasy a dovleče se z posledních sil. 

Na rozpáleném městském chodníku pak zahlédne ještěrku a v té chvíli mu všechno dojde! Ještěrka je poslem Bohů, snad je i Bůh samotný. I když se pak ukáže, že na chodníku leží jen kousek vysušeného dřívka.

Neboť co je lepší? Spatřit klacík nebo ještěrku? Ono obojí je skvělé a někomu stačí klacík k prozření. Bylo to tedy to nebo to? A má tohle celé nějakou pointu? Inu, nemá a zároveň má. Chodím kolem toho v soustředných kruzích a neříkám vlastně nic. A zároveň říkám všechno.