KENTAUROVY PÍSNĚ

Cheirón a Afrodíté

V bludných kopytech savanu cítil jsem
suchou, horkou, co tiší žal.
Jiskřilo nebe blankytem,
s večerním nachem smutek se potkával.

Něžná je noc, tichem duši konejší.
V polosen, v polosmrt vcházím
v nebytí lidské vezdejší,
k ránu vše zvířecí zmírá mi, schází.

Pastel moods všedních dní tiše dohrají
poselství tajná ranních snů.
Ta rodí se v slovech písní,
v stříbřitých synkopách bezstarostných dnů.

(...)

Byli jsme šťastní na Zemi

Kolena, ruce od prachu
a neslo nás to dál
po Zemi, po nachu,
co tiše volával...

(...)

Psychoanalytická

Ale Carl Gustav Jung mi ve snu
řka, když podal svou zkrvavenou dlaň:
"Lidstvo je slepá, vzteklá saň;
čeká snad, že na kolena klesnu."

A v přízemí jeho starého domu
byl jen smutný supermarket.
A místo očí něžných Markét,
čočky kamer průmyslových dronů.

(...)