KENTAUROVY PÍSNĚ

Cheirón a Afrodíté

Ve světle zářivek, v rachotu strojů
myslím na oči plné hvězd,
zlatistých teček z vesmírů,
co zářily podél fialových cest.

Oslepen, omámen září tvých vlasů,
nořil se do temných vůní,
nocí ti stékaly k pasu
přes hebká pohoří do sladkých tůní.

(...)

Chiron and Aphrodite

In the neon glare, midst the clamor of steel,
I dream of your star-glimmered eyes,
golden with dust from galactic fields,
shining along violet skies.

Blinded, bewitched by the blaze of your hair,
I sank in the scents of your skin.
Nights flowed down your waist, laid bare,
to sweet, soft pools deep within.

(...)

Kentaurovy písně
(stáří)

Do křovinatého pahorku se svou všeobjímající silou světla a života opírá Slunce a všechen vzduch prohřívá i svět okolo a mé dlouhé vlasy, který stojím na vrcholku 

a hlavou se opírám o stejně teplou zeď, přivírám oči, jsem ještě malý a jméno tohoto místa mne naplňuje štěstím a bezpečím. Jeruzalém. 

Jsem tak naplněn božstvím, jsem šťastné dítě a Bože, to teplo… a světlo. A vonící vzduch, nikde nikdo. Kdo jsem? Kým jsem to býval? 

Jsem tak chudý a přesto nepotřebuji ničeho, mám vše — borovice a konejšivé teplo.

Hluboko jsem se musel sehnout, abych pil z toho dávného proudu. Slyším teď ale zvuky i prastaré tóny a cítím vůně a vítr v kývajících se vrcholcích kouzelných stromů a vidím vroucí zemi, jak nese moje kroky. 

Nad ní je Otec nebe, širý a nevýslovný a mezi Ním a Zemí my; jako kentauři.

Stříbrnými šípy míříme ke hvězdám a ještě mnohem, mnohem dál. S kopyty ale obalenými hnojem a nezhojitelnými ranami po celém těle, zvířata napůl světelná a napůl temnotou hnaná přes celou Zemi, 

konejšeni hudbou jejích dávných doteků, které probouzejí sny naší duše — tehdy v šumění trávy a vůni větru, ve zvucích zvířat v savaně celý vesmír plul pod bosými chodidly nás, prvních bytostí v dosud nezotročené Zemi. 

Teď ale, otrokem; toužím po stáří. Po všem starém, pomalém a jednoduchém. Toužím po polních cestách, po jejich prachu a cvrčcích podél nich. Patří mi všechen čas, než dědeček Slunce přejde oblohu. 

A v noci ležím na Zemi a celý se na ni vejdu. Země dýchá, zvedá se a otáčí mnou, s celým mým lidsko-koňským hmožděním, jako pouhým pápěřím.

V šmouravých mlhách podzimního listí mezi kapkami mokrého jehličí a listím barev kroužícím v společnou hnilobu, stál jsem v místě, odkud nebylo směru cesty dál. 

Kéž mi padne strom a setne hlavu tady pod krajkovím holých větví ve vonícím tichu. 

Rád se vzdávám všeho lidského. Slova lidí jen šramot nesrozumitelný neustávající a lidské lpění na životě jakkoli bídném, je mi nepochopitelné. Kopyta obalená tlejícím listím. 

Proč jsi mě stvořil? Vždyť tu není nic pro tvora s posledním šípem v toulci. Vystřílel jsem je do neznáma — každé napnutí tětivy znamenalo radostný důvod být — pak díval se, jak plují do temnoty vesmíru, za hvězdy a jak ztratí se mezi nimi. 

Ale vypuštění šípu je jen konec. Nejdůležitější je pocit před tím: ty nedozírné dálky, do kterých teprve vystřelím…

A jsou tohle mé homérské skutky? Jaká krása a jaká pošetilost — kopyta od hoven a šípem mířit na hvězdu! Proto mi ten poslední zůstal. Pálí mě někdy na zádech jeho stříbřitý jas a chlad. Nasadit, napnout, vydechnout a pustit… 

Athéno moudrá a bohyně má, odejmi ode mne svůj dar, který dnem i tmou táhne dolů a stěží jej už unesu.

Afriko, můj domove, toužím po tvých žhnoucích savanách a rozpáleném dechu, tady na Skid Row, víc mrtvý než živý, tady na betonových pláních civilizovaných pěších zón Evropy, víc mrtvý než živý sním o tvé horoucí náruči a temné černé noci.

V noční řece po pás ve vodě toužil jsem po krvi. Zubatým nožem od otce otevřel jsem své žíly. Krev z nich proudila stejně tmavá jako řeka — spolu se mísily, odplouvaly a odnášely můj život. 

Řeka hučela kolem mých boků, a nohy začaly slábnout. 

Tu babička Luna mi hlavu vzala do starých dlaní a mlčky zastavila proudící krev; zavřela mé žíly a já si znovu připomněl svou strašlivou nesmrtelnost. 

A vydal jsem se ke břehu, jehož tráva byla černá, i má krev byla černá i voda v řece. I asfalt cesty nad řekou byl černý, lehl jsem si na něj. 

A tak jsem zůstal, protože nevěděl jsem, co dál. 

Slyšel jsem hrozivé skřípání světa, jenž se dal zas do pohybu všude kolem a se mnou. Své stříbrné šípy jsem zbůhdarma vystřílel z balkonu, zářily za letu a daleko za hvězdy ve svistu nebeských proudů se nesly.

Dolů z hor potácel jsem se,
na které jsem strměnou a chvílemi bos
cestou stoupal, oblaka, kmeny, bohové šílení —
vstříc jisté smrti, doufal jsem.

Chocholy strachu vypouštěl jsem z nozder
a patřil z kolmých srázů,
pak ke skoku se chystal rychlému,
ale strach a hlas, co rozlil se lesem a řekl: "Můžeš zůstat jakým jsi," způsobil, že
kořeny, louže a jehličí jako zapovězené vědění ke mně mluvily, vonící kůra s klidně se pasoucími lumíky mi ulevila od marnosti a já chmýří snu tak zachytil.

 Potom zpět do kouře měst a hloupých trubek z betonu, do z prázdného kovu hřmotu tupých motorů a světa vraků bezvládných v prázdnotě tonoucích jsem se dal, kde jas tvých očí, milovaná Shiranné, do snu mi občas zaletí.