Dlouho jsem ležel v náruči savany.
V tichých a tajemných kouzlech
mluvily hnědnoucí lány,
odrazy posvátných míst na skalních zdech.

Vše nesmírné dala Zem do lví srsti,
v člověka zvíře rozkvétá,
zrodí se sen budoucnosti
a zvířecí stín před stvořením světa.

Azurová města z betonu a skla
viděl jsem v odlescích světů,
než pouštní noc se roztekla
v široširá hejna divokých květů.

Ve světle zářivek, v rachotu strojů
myslím na oči plné hvězd,
zlatistých teček z vesmírů,
co zářily podél fialových cest.

Do křovinatého pahorku se svou všeobjímající silou světla a života opírá Slunce a všechen vzduch prohřívá i svět okolo a mé dlouhé vlasy, který stojím na vrcholku 

a hlavou se opírám o stejně teplou zeď, přivírám oči, jsem ještě malý a jméno tohoto místa mne naplňuje štěstím a bezpečím. Jeruzalém. 

Jsem tak naplněn božstvím, jsem šťastné dítě a Bože, to teplo… a světlo. A vonící vzduch, nikde nikdo. Kdo jsem? Kým jsem to býval? 

Jsem tak chudý a přesto nepotřebuji ničeho, mám vše — borovice a konejšivé teplo.

Hluboko jsem se musel sehnout, abych pil z toho dávného proudu. Slyším teď ale zvuky i prastaré tóny a cítím vůně a vítr v kývajících se vrcholcích kouzelných stromů a vidím vroucí zemi, jak nese moje kroky. 

Nad ní je Otec nebe, širý a nevýslovný a mezi Ním a Zemí my; jako kentauři.

Stříbrnými šípy míříme ke hvězdám a ještě mnohem, mnohem dál. S kopyty ale obalenými hnojem a nezhojitelnými ranami po celém těle, zvířata napůl světelná a napůl temnotou hnaná přes celou Zemi, 

konejšeni hudbou jejích dávných doteků, které probouzejí sny naší duše — tehdy v šumění trávy a vůni větru, ve zvucích zvířat v savaně celý vesmír plul pod bosými chodidly nás, prvních bytostí v dosud nezotročené Zemi. 

Teď ale, otrokem; toužím po stáří. Po všem starém, pomalém a jednoduchém. Toužím po polních cestách, po jejich prachu a cvrčcích podél nich. Patří mi všechen čas, než dědeček Slunce přejde oblohu. 

A v noci ležím na Zemi a celý se na ni vejdu. Země dýchá, zvedá se a otáčí mnou, s celým mým lidsko-koňským hmožděním, jako pouhým pápěřím.

V šmouravých mlhách podzimního listí mezi kapkami mokrého jehličí a listím barev kroužícím v společnou hnilobu, stál jsem v místě, odkud nebylo směru cesty dál. 

Kéž mi padne strom a setne hlavu tady pod krajkovím holých větví ve vonícím tichu. 

Rád se vzdávám všeho lidského. Slova lidí jen šramot nesrozumitelný neustávající a lidské lpění na životě jakkoli bídném, je mi nepochopitelné. Kopyta obalená tlejícím listím. 

Proč jsi mě stvořil? Vždyť tu není nic pro tvora s posledním šípem v toulci. Vystřílel jsem je do neznáma — každé napnutí tětivy znamenalo radostný důvod být — pak díval se, jak plují do temnoty vesmíru, za hvězdy a jak ztratí se mezi nimi. 

Ale vypuštění šípu je jen konec. Nejdůležitější je pocit před tím: ty nedozírné dálky, do kterých teprve vystřelím…

A jsou tohle mé homérské skutky? Jaká krása a jaká pošetilost — kopyta od hoven a šípem mířit na hvězdu! Proto mi ten poslední zůstal. Pálí mě někdy na zádech jeho stříbřitý jas a chlad. Nasadit, napnout, vydechnout a pustit… 

Athéno moudrá a bohyně má, odejmi ode mne svůj dar, který dnem i tmou táhne dolů a stěží jej už unesu.

Afriko, můj domove, toužím po tvých žhnoucích savanách a rozpáleném dechu, tady na Skid Row, víc mrtvý než živý, tady na betonových pláních civilizovaných pěších zón Evropy, víc mrtvý než živý sním o tvé horoucí náruči a temné černé noci.

V noční řece po pás ve vodě toužil jsem po krvi. Zubatým nožem od otce otevřel jsem své žíly. Krev z nich proudila stejně tmavá jako řeka — spolu se mísily, odplouvaly a odnášely můj život. 

Řeka hučela kolem mých boků, a nohy začaly slábnout. 

Tu babička Luna mi hlavu vzala do starých dlaní a mlčky zastavila proudící krev; zavřela mé žíly a já si znovu připomněl svou strašlivou nesmrtelnost. 

A vydal jsem se ke břehu, jehož tráva byla černá, i má krev byla černá i voda v řece. I asfalt cesty nad řekou byl černý, lehl jsem si na něj. 

A tak jsem zůstal, protože nevěděl jsem, co dál. 

Slyšel jsem hrozivé skřípání světa, jenž se dal zas do pohybu všude kolem a se mnou. Své stříbrné šípy jsem zbůhdarma vystřílel z balkonu, zářily za letu a daleko za hvězdy ve svistu nebeských proudů se nesly.

Dolů z hor potácel jsem se,
na které jsem strměnou a chvílemi bos
cestou stoupal, oblaka, kmeny, bohové šílení —
vstříc jisté smrti, doufal jsem.

Chocholy strachu vypouštěl jsem z nozder
a patřil z kolmých srázů,
pak ke skoku se chystal rychlému,
ale strach a hlas, co rozlil se lesem a řekl: "Můžeš zůstat jakým jsi," způsobil, že
kořeny, louže a jehličí jako zapovězené vědění ke mně mluvily, vonící kůra s klidně se pasoucími lumíky mi ulevila od marnosti a já chmýří snu tak zachytil.

 Potom zpět do kouře měst a hloupých trubek z betonu, do z prázdného kovu hřmotu tupých motorů a světa vraků bezvládných v prázdnotě tonoucích jsem se dal, kde jas tvých očí, milovaná Shiranné, do snu mi občas zaletí.