Košík
0
0,00 Kč
Chiron and Aphrodite
Chiron and Aphrodite
In the neon glare, midst the clamor of steel,
I dream of your star-glimmered eyes,
golden with dust from galactic fields,
shining along violet skies.
Blinded, bewitched by the blaze of your hair,
I sank in the scents of your skin.
Nights flowed down your waist, laid bare,
to sweet, soft pools deep within.
With anklets, rings on your naked feet,
in a shimmer of rust-red mane,
you whispered—wordless, complete—
Aphrodite's mystery, revealed again:
"Let me vanish in your centaur mane.
Seize me now—take flight with me!
Nail me down with your burning frame,
steal from Zeus the sky's last key!"
We sailed through dreams, through comets wild,
through nebulae, fire-born, undone.
Our longing carved the heavens mild,
we sang the stars into one.
My stony heart burst into light,
in your fragrant hold, I was clay,
melted by playful touches so slight,
for my Goddess, I'd give all away.
Then came a voice, from nowhere, vast—
it crushed my soul to dust:
"For loving so deep and foolish and fast,
your curse shall be endless—immortal you must."
Bronze leaves blaze as autumn dies,
light melts into root and bone,
slowly the dream decays and lies,
and the tree wakes up alone.
The first thousand years I stared at sky,
watched silence drift in clouds above.
Golden are her Goddess eyes,
while I, the beast, reeked of love.
Long did I lie in the arms of the plain,
in spells of rustling grain,
fields whispered secrets through holy stains
on stone where the ancients remain.
Earth poured greatness into lion's fur,
and beast in man begins to rise.
A dream of futures starts to stir,
beast-shadow dancing before sunrise.
I saw azure cities of glass and steel,
reflected in mirage and gleam,
before desert night could conceal
wild blossoms flooding the dream.
I followed my Shadow from Africa's gold,
into the cities of ash and pain,
through acid roads both hot and cold,
into the world the dead call vain.
A world that burns in summer's breath,
and freezes in winter's shell,
where silence speaks of living death,
where hope and despair both dwell.
Moons passed, years fell in their place,
I trembled in noisy despair,
sang drunk songs with hollow grace,
sank in the void without care.
With whores I buried my thirst for love,
in pitchers of soured delight.
Who was she I dreamed of?
My years dissolved in acid night.
Felled souls lie mute in morning fog,
across temperate continents wide.
Girls in towers dream through smog,
till the dusk forgets how to hide.
Woke in sewers after epic pride,
choked in my own dismay,
I screamed and laughed with hollow stride,
at dawn, at dusk, each day.
It's fear that laughs with teeth bared tight,
what's beast? what's man?—Who knows?
No one knows the edge of light—
they fuse like lovers in shadows.
Drunk, I killed God a thousand times,
then begged for his return.
Words failed, lost all their rhymes,
humbly, I asked to burn.
The roots of trees are drenched in stars,
where ancient memories gleam.
I dream of you from distant scars,
summoning a forgotten dream.
With wandering hooves, I smelled the savanna,
dry and hot, grief turned to balm.
The sky burst into blue Nirvana,
and sorrow met dusk in calm.
Gentle the night that cradles my soul,
I drift through sleep and death—
leaving behind this human role,
till beast fades with final breath.
Pastel moods of days expire,
bearing morning secrets bright.
They rise in silver chords and choirs,
in songs of careless light.
Night-butterflies flit through our panes,
within factory halls now bare.
Trapped, they pulse with deathly flames—
undead souls caught mid-air.
Through earthly hush I fell below,
(to drown in hidden delight!)
In roaring shifts, in factory glow,
I write my poems by night.
Cheirón a Afrodíté
Ve světle zářivek, v rachotu strojů
myslím na oči plné hvězd,
zlatistých teček z vesmírů,
co zářily podél fialových cest.
Oslepen, omámen září tvých vlasů,
nořil se do temných vůní,
nocí ti stékaly k pasu
přes hebká pohoří do sladkých tůní.
S řetízky, prstýnky na bosých nohou
v třpytu žíní hřívy rzivé
mlčky mi na chvíli pouhou
rozhalila tajemství Afrodité:
"V tvých hřívách, kentaure, zmizet chce se mi.
Zmocni se mne a unes pryč,
tělem svým přibij mé k zemi,
Diovi ukradni mi od nebes klíč."
Pluli jsme oblohou, vcházeli ve sny
starých hvězd, bláznivých komet,
touha se vpíjela do tmy,
spolu jsme skládali vesmírný sonet.
Mé srdce z kamene smálo se, smálo
ve vroucím objetí vůní
hravými doteky tálo,
zkrocen svou Bohyní, zemřel bych pro ni.
Co přišlo pak odnikud — hlas, jenž hřměl tmou,
zdrtil každičkou moji kost:
"Diův slyš soud — za hloupost tvou
tvým trestem je odteď tvá nesmrtelnost."
Hořící běží bronz listí na zemi,
zář v podzimu se roztéká,
pomalu klesne v podzemí,
ztleje a ze sna strom měkce procitá.
Prvních tisíc let jsem hleděl do nebe,
plynula němě oblaka.
Zlaté jsou oči Bohyně
a já, zvíře, co bytím jen zapáchá.
Dlouho jsem ležel v náruči savany.
V tichých a tajemných kouzlech
mluvily hnědnoucí lány,
odrazy posvátných míst na skalních zdech.
Vše nesmírné dala Zem do lví srsti,
v člověka zvíře rozkvétá,
zrodí se sen budoucnosti
a zvířecí stín před stvořením světa.
Azurová města z betonu a skla
viděl jsem v odlescích světů,
než pouštní noc se roztekla
v široširá hejna divokých květů.
Za Stínem sešel jsem z Afriky do měst.
Snad proto, bych utlouk pár let.
Do z asfaltu žíravých cest;
do míst, kterým neživí říkají svět.
Svět, co v zimě studí a pálí v létě,
kde maličcí mlčí němě,
kde věci jsou obráceně,
kde život i smrt běží bez naděje.
Míjely večery, úplňky, roky,
v hlučných jsem trnul samotách,
pijáckých písní pěl sloky
bez smyslů, zpitý, topil se v prázdnotách.
S nevěstkami jsem svou touhu pochoval
v smrduté džbány kalných vín.
Koho jsem vlastně miloval...
Roky se ztrácely v džbánech kyselin.
Skácené duše němě v mlhách leží
v kontinentů mírných pásech,
dívky ukryté ve věžích,
kde po noci pomalu zhasíná se.
V stokách budil se po homérských skutcích,
v zblitinách, neschopen slova,
křičel, smál jsem se v šílenstvích
ránem i z večera zase a znova.
Strach toho ždímá, kdo hlavně se tlemí,
co lidské je, co zvířecí?
Neví nikdo, že nic neví,
obé těsněji splyne než milenci.
Opilý zabil jsem tisíckrát Boha,
vzdával jsem potom své chtění,
pokorně vázla mi slova,
potichu prosil jsem o odpuštění.
Kořeny stromů skrápí hvězdné deště,
třpytí se vzpomínek srázy,
v nich snívám o tobě ještě,
toužívám přivolat pradávné časy.
V bludných kopytech savanu cítil jsem
suchou, horkou, co tiší žal,
jiskřilo nebe blankytem,
s večerním nachem smutek se potkával.
Něžná je noc, tichem duši konejší.
V polosen, v polosmrt vcházím
v nebytí lidské vezdejší,
k ránu vše zvířecí zmírá mi, schází.
Pastel moods všedních dní tiše dohrají
poselství tajná ranních snů.
Ta rodí se v slovech písní,
v stříbřitých synkopách bezstarostných dnů.
Motýli noci nám do oken vletí
ve zdi prázdných továrních hal,
lapeni motýli temní
k nemrtvým, kterých život navždy se vzdal.
Pozemskou tišinou slétl jsem dolů
(tonout tak v zákoutích slastně!)
V továrnách ve hřmotech strojů,
po teskných staletích píšu teď básně.