Projektor v cizím světě: Ta tíha není moje

"Nejraději jsem se schovávala pod stolem a pozorovala. A viděla jsem, že lidé kolem mně si nerozumí. Cítila jsem se ale neviděná a neslyšená."

— Barbra Streisand, 9 let, projektor (z knihy Jmenuju se Barbra)

Pokud jste projektor, tomuhle dobře rozumíte. Odmalička vidíte víc než ostatní, ale myslíte si, že to tak mají všichni. Navíc máte pocit, že jste zvláštním způsobem odhalení, nazí a jak zříte ostatní, myslíte si, že stejně tak hluboce jste zřeni vy sami. Tak to ale není.

A protože se cítíte neviděni a neslyšeni, obracíte svou pozornost k sobě. Začínáte se srovnávat s ostatními. A vychází vám z toho, že jste víc introvertní než ostatní, že jste méně fyzicky výkonní (i když dokážete zabrat jako málokdo, pokud jste obklopeni generátory - což jste neustále - a jejichž životní energii přebíráte a zesilujete.) Brzy odpadnete, ale druzí kolem pořád můžou a tak se vám dostane rady, že 'když nemůžeš, ještě přidej'.

Aha, pomyslíte si, takhle to tedy má být - trochu jinak, než to cítím - a tak se začnete rychle přizpůsobovat, abyste zapadli a byli stejně výkonní jako většina lidí kolem vás. Vytěsníte vše, co cítíte. Svou intuici i své intenzívní prožívání. Protože na tohle se tady vůbec nehraje.

Jak běží čas, začínáte si lámat hlavu s tím, co je špatně. Projektoři mají vyvinutý smysl pro to, jak neplýtvat energií. A plýtvání vidí i u druhých. Plýtvání energií a nedostatečné ocenění vynaložených sil. Cítí frustraci, únavu a strach lidí kolem. A pokud projektor neví, že je projektor, myslí si, že všechna tahle tíha je jeho. A ona není. Sám jsem kvůli tomu musel přestat s vystupováním na pódiu. Míval jsem takovou trému, že jsem hrál čím dál hůř.

Barbra ve své autobiografii uvádí, že nejraději nikam nechodí a je doma. Nemá ráda turné ani koncerty. Pravděpodobně neví, že je projektor a svou ohromující hvězdnou kariéru vybudovala, jak říká, silou své vůle.

Odmalička věděla, že bude herečkou. V showbyznysu je snad považována za trochu rýpavou štěknu, ale dovedu si představit, že je to proto, že zkrátka cítí, jak mají věci vypadat. A tím, že trvala na tom, že bude po jejím, dosáhla nejen toho, že o ní dodnes mnozí tvrdí, že se s ní těžko pracuje, ale také svých hvězdných výšin.

Babra účinkovala v 60. letech ve stejném klubu jako Woody Allen a dokonce měli společnou show. Je strašně zajímavé, že ve svých životopisech tomu oba věnují jedinou větu:

Barbra: "Nebavili jsme se a každý jsme si četl ve své šatně."

Woody: "Moc jsme spolu nemluvili."

Oba pocházejí z Brooklynu, Woody je o něco starší a v době, kdy se setkali, byl Woody už známým stand-up komikem.

"Nechápu, proč se ze mně stala taková neurotická troska. Měl jsem sice pocit, že se mí rodiče každým okamžikem promění v mimozemšťany a sežerou mě, ale stejně to nechápu. Mám za sebou 15 let psychoanalýzy, ale bylo to k ničemu."

— Woody Allen, projektor (z knihy Mimochodem)

Woody Allen je zářivým příkladem projektora, který byl od mládí zván, aby dělal to, co mu šlo nejlíp, psát vtipy. Už na škole si přivydělával psaním vtipů pro jiné komiky a vydělával tak víc než jeho rodiče. Pohyboval se ve správné bublině, kde k němu přicházeli lidé, kteří viděli jeho talent (protože byl opravdu dobrý, on byl ten člověk, který VYMÝŠLÍ všechny ty vtipy - vždycky jsem chtěl potkat člověka, který vymyslel vtip, který vyprávím).

Woody JE tím člověkem.

Rozpoznání a pozvání, tak klíčové pro projektora, přicházelo samo, protože dělal jenom to, co měl rád. A tudíž v tom byl dobrý: vlastní stand-upy (které zprvu kategoricky odmítal než ho k tomu donutil producent Charles Joffe a pak režírování svých vlastních scénářů. 50 takových filmů! Který režisér tohle dokázal?

Přes to všechno však Woody zažívá stavy nezměrné hořkosti. Svět, do kterého se narodil a který vnímá silněji než většina lidí, je nesmyslný a vesmír stejně jednou skončí - proč se tedy snažit?

"Tohle je největší umělcův úkol," říká, "tvořit přesto všechno a nalézt něco, co mi snad dává smysl, případně i těm dalším."

Jako projektor Woody ctí svou samotu a během natáčení dobíjí v karavanu baterky cvičením na klarinet:

"Často natahuju scény jen proto, abych do filmu dostal víc Gershwina."

Co v natočeném materiálu fungovalo na Diane Keaton, fungovalo i na ostatní. Woody proto vždy, když si nebyl jistý, ptal se Diane. Měla vhled do toho, jak by věci měly být a přestože lidé nevědí, že jsou projektoři, jejich design z nich vyvěrá, kde může. A pokud nevědí, že jsou projektoři, zesilují emoce (v našem světě zejména strach druhých) a myslí si, že se bojí oni sami. A tak - viz výše - to není.

Tahle úžasná herečka a Woodyho partnerka, se kterou bydlel ve vysněném podkrovním apartmá nad Manhattanem, do kterého zatékalo, taky řekla:

Celý život jsem se bála. Strach je to, čeho nejvíc lituji.

— Diane Keaton (projektor)

Já se rád bavím tím, že si představuju tyhle dva sladké (Diane) a brilantní (Woody) projektory, jak spolu doma řeší vesmír a psychoanalýzu. Když se totiž bavíte s projektorem, vždy skončíte u velkých témat. Projektor nenávidí small talks. A otázku Jak se máš? Projektor neví, jak se má, ale ví, jak se má ten, kdo se ptá.

Většina lidí (70%) řeší nevědomě otázku, kdo jsem? Na tom staví celá filozofie i náboženství - zjisti, kdo jsi. Pak existuje 20% lidí, projektorů, kteří si myslí, že mají zjistit, kým jsou, ale s podstaty jejich designu to nikdy nezjistí a vlastně je to tak moc nezajímá. Zajímá je totiž vždy ten druhý. Jsou designováni k tomu, že VÍ, kdo ti druzí jsou. Aby tohle intuitivní vědění dostali do slov, používají různých systémů, např. psychologii, astrologii, umění a tak.

A jedna zvláštnost o slavných rockových bubenících, projektorech.

Všiml jsem si, že se u nich vyskytují sklony k zranění či sebedestrukci. U Ringa Starra (Beatles) a Johan Bonhama (Led Zeppelin) to byl alkoholismus, Larry Mullen (U2) má něco s krční páteří a myslím, že dokonce nehrál s U2 ani v jejich Sphere Show. Rick Allen (Def Leppard) je známý tím, že má bicí soupravu upravenou tak, aby mohl hrát nohama a jen jednou rukou. O druhou ruku přišel při autonehodě.

Je to trochu přitažené, drogy a chlast jsou přece součástí rokenrolu. Ale jak to? Jak to, že se Ringo na záběrech z filmu Let It Be tváří tak zkroušeně? Vrtalo mi to hlavou celou pubertu - bubeník nejlepší kapely na světě a on má vysloveně depresi!

Po těch letech mám jakés takés vysvětlení. Když se Beatles rozpadali během natáčení Bílého dvojalba, protože Ringo odešel ze studia, Lennon i McCartney ho nezávisle na sobě prosili, ať se vrátí, protože to bez něj není ono. Přestože Paul nahrál skvělé bicí do Back in the USSR a Ballad of John and Yoko. Studioví technici vzpomínají, že se Paul s Johnem strašlivě hádali, ale kdykoli se zjevil ve studiu Ringo, atmosféra se prý uklidnila.

Přesto jediné, za co John a Paul Ringa ocenili, bylo, že je 'skvělý bubeník'. Mysím, že ani jeden z nich Ringa skutečně 'nerozpoznal, neviděl'. Tehdy to ještě nešlo a Liverpool byl drsné dokařské město.

Netroufám si domýšlet, co se dělo v Led Zeppelin než zemřel Bonham nebo v Def Leppard, vím jen, že mlčenlivý Larry z U2 je tím, koho prý musejí vždy nejvíc přemlouvat k natáčení desky. Přestože to byl on, kdo v podstatě založil U2. Ale možná jsou bicí jen prostě největší makačka a projektoři nejsou na to, aby 'makali'. A vzpomeňte, že nejhorší pro projektora je pocit, že není viděn, že není rozpoznán.

Netroufám si představovat, co cítil Dave Gahan, projektor (Depeche Mode) během natáčení Songs of Faith and Devotion, kdy se potýkal se závislostí na drogách. U sebe si zpětně uvědomuju, že jsem se stal alkoholikem, paradoxně abych se uvolnil, ale také abych zapadl (ať už kamkoli).

Pro úplné srovnání ještě tohle: V Rolling Stones je projektorem Mick Jagger, v Doors citlivý kytarista s fenomenální invencí Robby Krieger, v Genesis rezervovaný klávesista Tony Banks. Projektor je Peter Gabriel, Brian Eno a Annie Lennox, jejíž text písně Ghosts in My Machine považuju za projektorský manifest:

I've seen too much
I know too much
I hurt too much
I feel too much
I dread too much
I dream too much

— Annie Lennox

Tihle umělci mají společné něco, čemu říkám hlubinné plynutí. Když se na ně soustředíte, objevíte celé vesmíry. Tam věci fungují zcela jinak. Mají zvláštní magickou energii, ve které zříte náhle všechno novým způsobem. Nebo slovy největšího básníka:

"Koupal jsem se v mléčné básni moří hvězdami nasáklých."

— A. Rimbaud: Opilý koráb